DNA Nová síť

MALÁ INVENTURA 2012ČESKÁ DIVADELNÍ DNA

10 LET POCTIVÝ DIVADELNÍ PRÁCE

Festivalové noviny

MALÁ INVENTURA

foto: Jarmila Pávková


/////////////////////////////////////////////////////////////////////////////////////////////////////////

21/2/2012

DEN PRVNÍ

Zahájeno!


foto: Vojtěch Brtnický


Desátý, jubilejní ročník festivalu nového divadla MALÁ INVENTURA

Po deseti letech své existence, jakoby se v české společnosti okrajový žánr nového divadla stal svébytnou součástí oficiálního divadelního dění – se svým galavečerem, se svými cenami i oceněnými.

Se svým vědeckým programem, jehož ústředním cílem je vytvoření umělecké DNA, genetické informace, která má stát na počátku stvoření homunkula, geniálního umělce. Tento výzkum na základě podnětů Avery–MacLeod–McCarty experimentu trval dlouhých deset. Podrobné zmapování odebírání DNA vzorků umělců podílejících se na Malé inventuře za posledních deset let, bylo námětem galavečera v La Fabrice, který zahajoval devítidenní festival.

Celý večer byl koncipován jako jakési završení několikaletého výzkumného projektu, který byl během celého večera důkladně rekapitulován. A to názornou metodou, imitující především empirickou část výzkumu. Každému umělci (Adéla Stodolová, Halka Třešňáková, Vojta Švejda, Jana Vrána, Jiří Adámek, Ondřej Lipovský…a další) byl odebrán vzorek, ze kterého byla extrahována ona umělecká DNA. Výjimečnost osobností, jimž byl vzorek odebrán podtrhly video vstupy osobností české „oficiální“ kultury (Vlastimil Harapes, Miroslav Krobot, Boleslav Polívka…a další) které, především na základě vzájemné umělecké inspirace, tak potvrdily výjimečnost vybraných vzorků i jejich nositelů.

Oficiálním (nikoli vědeckým) vrcholem slavnostního večera bylo předávání cen České divadelní DNA osobnostem, které za posledních deset let nejvíce přispěli k rozvoji nového divadla v České republice. Ceny byly uděleny bez speciálních kategorií, podle nominací partnerských organisací Nové sítě. Z těchto nominací vykrystalizovalo pět oceněných osobností.

Petr Voříšek, v současnosti vedoucí provozu na Nové scéně Národního divadla, lightdesigner, spoluzakladatel firmy WD Lux, která obětavě podporuje tvorbu v oblasti nového divadla. Cenu české divadelní DNA tak získal za „osvícený“ přístup a za vytrvalou lightdesignerskou i materiálně-technickou podporu nového divadla.

Dalším oceněným ze sféry podpory nového divadla je Jiří Jiráček, nezávislý počítačový konzultant, který se zabývá vývojem nových medií a technologií – ty testuje na záznamech divadelních performancí a divadelních představení. Během let tak natočil, bez nároku na honorář, tisíce hodin divadelních a tanečních představení. Jiří Jiráček se stal držitelem České divadelní DNA za dlouhodobý audiovizuálním servis, který je přínosem k úspěšnému rozvoji a prezentaci nového divadla.

Dalším nositelem se za trvalý přínos k regionálnímu rozvoji stal performer, tanečník a promotér nového divadla Jiří Dobeš. Do práce a z práce chodí pěšky, dosud tak urazil 29796 km za 735,35 dní (k datu 21/2/2012), během této doby stačil promýšlet vznik cca 100 představení v Čechách, na Moravě i v zahraničí, pardubický festival Setkávání, multižánrový festival na Kuksu, či vznik Divadla 29 v Pardubicích.

oceněný Jiří Dobeš

foto: Vojtěch Brtnický

oceněný Jiří Dobeš                                         

Jedinou ženou mezi oceněnými je žena bezprostředně se dotýkající i festivalu Malá inventura, je jí Šárka Havlíčková, v současnosti programová ředitelka projektu Plzeň 2015 – Evropské město kultury, ale zároveň jedna zakladatelek organizace Nová síť, sdružení Iniciativa pro kulturu a jedna z iniciátorek občanské platformy Za Česko kulturní.

Pátým oceněným se stal herec a mim Vojta Švejda, který se stal držitelem české divadelní DNA za vysokou uměleckou a tvůrčí integritu a za reprezentaci nového českého autorského divadla v zahraničí. Během slavnostního večera zaznělo, že Vojta Švejda je „etablovaným reprezentantem současné generace tvůrců nového divadla. Jeho tvorbu charakterizuje imaginativní tvůrčí styl, ve kterém se gesto a pohyb, stávají nosičem pro inteligentní obraznost, citlivý vhled a humor.“

Vědeckým vrcholem večera, syntézou všech odebraných vzorků DNA, esencí genia nového českého divadla, homunkulem, dokonalým umělcem se, na základě zmíněného výzkumu, stal…dokonalý divák. Pan Miroslav Maršálek. Muž s igelitkou.

foto: Vojtěch Brtnický

právě stvořený dokonalý divák

//////////////////////////////////////////////////////////////////////////////////////////////////////////////

22/2/2012

DEN DRUHÝ

Pište o divadle

Tak zní název workshopu, který je součástí off programu Malé inventury. Pod vedením publicistky Jany Bohutínské a ve spolupráci s čtrnáctideníkem A2, tak v rámci festivalu funguje platforma kritického myšlení o novém divadle.

………..rozhovor /  anketa / autorské texty…………


Jana Bohutínská, redaktorka kulturního čtrnáctideníku A2, divadelní kritička a publicistka, zaštituje workshop Pište o divadle. Součástí off programu Malé inventury je tak už podruhé workshop, ve kterém dostávají festivaloví diváci možnost posunout své diváctví za hranici spotřební recepce a učit se kultivovat nejen svůj kritický pohled, ale i publicistickou zručnost.

Kde se vzala idea workshopu divadelní kritiky jako součást off programu divadelního festivalu?

O pořádání workshopu jsem uvažovala delší dobu. I proto, že se na mě v A2 občas obracejí začínající autoři nebo stážisté, kteří se o reflexi divadla zajímají. Práce s (potenciálními) autorskými osobnostmi mě moc těší. Vloni se pak naskytla příležitost uspořádat první ročník workshopu při festivalu Malá inventura.

Čím je výjimečný kritický workshop právě v rámci festivalu?

Festival je vyprofilovaný, intenzivní, nabízí přehled po nezávislém divadle, má svou atmosféru. Je na něm tedy možné vidět více věcí z podobné divadelní oblasti, porovnávat je a diskutovat o nich. Navíc se účastníci workshopu mohou cítit jako součást divadelní komunity.

Jaká je Vaše koncepce a metoda?

Snažím se účastníky workshopu podpořit v hledání jejich vlastního přístupu k divadlu a psaní o něm, ve kterém můžou navázat na svůj zájem i předchozí zkušenosti a rozvinout svůj osobitý pohled. Jak z podstaty workshopu vyplývá, píšeme a diskutujeme, přemýšlíme o individuálních stylech. Hledáme otázky spíše než odpovědi. Rozhlížíme se i po společensko-kulturním kontextu. Věřím na neformální a nedogmatický přístup.

Máte zprávy o bývalých účastnících? Věnuje se někdo kritice kontinuálně nebo se jedná jen o jednorázový zájem či zpestření festivalu?

V minulém roce se workshopu zúčastnili hlavně lidé, kteří už s psaním o divadle měli předchozí zkušenost, chtěli se posunout dál a také se kritice dále věnují. Ať už na internetu nebo v tištěných médiích, mimochodem i v A2. Některé účastníky občas potkám v divadle a zjistila jsem, že se letos vrátili i na Malou inventuru.

Jak hodnotíte letošní ročník?

Na hodnocení je zatím brzy. Jsem ale ráda, že se přihlásili lidé z různých oblastí, které divadlo a jeho reflexe zajímá – například podnikatelka a scénáristka, profesorka gymnázia, student vysoké školy, který se chce do budoucna věnovat publicistice. Čím pestřejší zázemí účastníci workshopu mají, tím podnětnější může být naše společná práce.

Čím je pro Vás festival Malá inventura?

Platformou nezávislého divadla, kde konečně dohoním všechny divácké resty. Neokázalým setkáním, jehož atmosféra mi sedí. Festivalem, který má v mém kalendáři pevné místo a kterého se  – alespoň mi to tak připadá – publikum neúčastní ze snobismu, ale z vášně.

////////////////////////////////////////////////////////////////////////////////////////////////////////

23/2/2012

DEN TŘETÍ

Co nabízí cestovní kancelář  Corrupttour  ?

To nejlepší z toho nejhoršího…

V momentu uveřejnění tohoto článku obdivuje cestovní agenturu Corrupttour v rámci sociální sítě Facebook (teď!) 853 lidí. Tento počet se však zvyšuje rychlostí úměrnou popularitě, které se tomuto projektu dostává v mediích – českých i zahraničních. Za přibližně dva týdny, během nichž je Corrupttour na očích veřejnosti si tato cestovní kancelář získala nebývalou popularitu.

Pro rekapitulaci.

Cestovní agentura Corrupttour je cestovní agentura, která otevírá dosud nepoznaná odvětví cestovního ruchu, pro které „malá země v srdci Evropy nabízí pestrou škálu turistických cílů“ (www.corrupttour.com) Tedy, inzerovaným cílem těchto výletů jsou místa spjatá s korupcí. Touto agenturou vybraná místa jsou koncipovaná do tematických výletních okruhů. ( Tři pražská nej – na trase Škodův palác – Blanka-Letňany; Nemocnice na kraji zákona – Ikem-Motol-Střešovice; Pražské safari monitorující rozpory mezi oficiální a reálnou adresou známých pražských osobností pohybujících se na pomezí obchodu a politiky; a pak téměř „celodenní výlet“ do severočeské metropole nazvaný Hustý Ústí. Veřejnosti své služby Corrupttour poprvé nabídla v rámci festivalu Holiday World. Od té doby pravidelně, jendou za tři dny vyjíždí po svých výletních trasách.

Ač je Corrupttour po formální i právní stránce regulérní cestovní agenturou, a tak samozřejmě podnikatelskou aktivitou, je z ní jasně cítit nadhled a ironie. Populárnímu českému žánru recese se však ředitel této agentury Petr Šourek důsledně vyhýbá.“ Recese je něco co dělají študáci na střední škole a věnují tomu půlden, tohle se připravovalo poměrně dlouho…“ na otázku jak by svůj projekt sám charakterizoval, odpovídá, „Korupce je pro nás téma a zároveň surovina…“

Detailněji. „Produktem je cestovní agentura, ale je tam kreativní složka. Takže je to případ něčeho, čemu se běžně říká kreativní průmysl. Je tam tak velká přidaná hodnota z ranku, který běžně spadá do umění, ale není to běžné umělecké dílo.“ Definoval Corrupttour její ředitel v pořadu Hyde Park České televize. V tom samém pořadu jen tak, na okraj, moderátor poznamenal, že „Media tu hru hrají s vámi.“ Hrají!

Reflexe, texty a reportáže, novinové, rozhlasové i televizní. Od nadstandartní pozornosti České televize (Události, Hyde Park, Otázky Václava Moravce) až po Berliner Zeitung, přes reportáže v polštině, ruštině a portugalštině až po talkshow Jana Krause. Corrupttour zdá se být novou mediální star. Tato mediální star, respektive její dva výlety (čt 23/2 od 16.00 Pražské safari a ne 26/2 Nemocnice na kraji zákona od 16.00), jsou součástí off programu festivalu nového divadla Malá inventura. Ve spolupráci s Pražským deníkem nabízí Corrupttour speciální nabídku pro festivalové diváky. Přinesete-li vydání Pražského deníku na výlety v rámci Malé inventury, získáte na ně 20 % slevu…

Festivaloví diváci tak mohou na vlastní kůži zakusit pocit turistů, kteří hrady a zámky a stoleté historky o nich, vymění za objekty a kauzy spjaté se současnou každodenností.

!!!   UPOZORNĚNÍ !!!

Posledních 8 míst už jen na okruh Nemocnice na kraji zákona v neděli 26/2 od 16.00

774 376 043 / info@corrupttour.com

VERTEDANCE / KOLIK VÁŽÍ VAŠE TOUHA / DIVADLO PONEC

Kolik váží vaše touha? Připravilo VerTedance ve spoluprácí s hudební kapelou zrní a divadlem Ponec. Tanečně hudební inscenace zkoumá témata krásy, přetvářky a naplnění.“ Svléknout se nutně neznamená odhalit se – odhlait se nutně neznamená svléknout se“, tvrdí Veronika Kotlíková, Tereza Ondrová, Helena Arenbergerová, Lucia Kašiarová.

Ve Vaší inscenaci formulujete princip odhalení pohybem a hudbou. Jak byste svůj vztah k tomuto principu, leitmotivu celé inscenace, formulovaly slovy?

Motiv odhalení a zahalení jsme při přípravě Touhy probírali ze všech stran. Snažili jsme se ukázat, že ten, kdo je odhalen může skrývat stokrát víc než ten, který je zahalený. Řešily jsme z počátku rozdílnost světa zahalených žen z východu a nás „odhalených“ ze západu. Kladly jsme si otázku, jestli to, že my na západě chodíme občas po ulici téměř polonahé znamená, že se dokážeme odhalit i vnitřně – samy sobě, okolí. A naopak. Jak souvisí nahota těla s nahotou duše.

Jak probíhala spolupráce dvou svébytných uměleckých souborů?

Bylo to náročné, třeskuté, inspirativní, nové a krásné… Bylo a stále je.

Plánujete po účasti na tomto festivalu ještě nějaká další výjimečná představení?

V tuto chvíli připravujeme nový projekt s handicapovanými performery s pracovním názvem Handidance, který bude mít 29. 4. premiéru v Arše. 19. března budeme opět v divadle Ponec s představením Kolik váží vaše touha?

Po čem tanečním teď toužíte?

Máme velkou chuť improvizovat, ale to máme už delší dobu…

Taky toužíme pokračovat ve spolupráci s naší kamarádkou, úžasnou ženskou, tanečnicí a choreografkou, slavnou Charlottou Ofverholm. Hodně nás posunula – tanečně i lidsky. Taková setkání se nedějí často…

Čím je pro Vás festival Malá inventura?¨

Festival Malá inventura je pro nás hlavně obdobím každoročního setkávání s lidmi ze všech koutů, se kterými moc rádi spolupracujeme.

///////////////////////////////////////////////////////////////////////////////////////////////////////////////

24/2/2012

DEN ČTVRTÝ

TALKING HEADS

Nedílnou součástí festivalů všech možný velikostí i tematických zaměření je jakési, každým festivalem jinak nazvané, fórum, na kterém je možné prezentovat své projekty a organisace. Konkrétně na Malé inventuře spjaté s podporou nezávislého umění, nového divadla, arts managementu a kreativní kultury. Zásadním záměrem tohoto fóra, je však možnost otevřeného setkání, jehož základním posláním je prezentovat a nabízet své projekty, vyhledávat kontakty, sdělovat si zkušenosti – přesně to, o co v tuzemském i zahraničním kontextu usiluje sdružení Nová síť, organizátor Malé inventury.

foto: Jarmila Pávková

Letošní rok se v prostoru NoD představily DNA Projekt osmi evropských nevládních kulturních organisací, Cirqueon, projekt na podporu a rozvoj nového cirkusu, ISD / Institut světelného designu, KC Zahrada a Chodovská tvrz, Schloss Bröllin a Fish Eye, asociace tanečníků moderního tance. Každý ze zástupců výše zmíněných subjektů se přibližně během půlhodiny snažil oslovit nejen původně omezený okruh přihlášených účastníků fóra, ale i řadu postupně přibývajících diváků.

Prvním prezentovaným projektem byly aktivity organizace CIRQUEON (www.cirqueon.cz) , jejíž hlavní náplní je rozšíření povědomí o novém cirkusu. Centrum pro nový cirkus v pražských Nuslích zahrnuje širokou škálu aktivit, které se dotýkají čím dál tím víc populárního nového cirkusu – kurzy pro veřejnost, informace o aktivitách spřízněných iniciativ a aktuality z oboru obecně, provozování knihovny. Podobně jako i ostatní prezentované projekty, potýká se i tato iniciativa s problematickým financováním, především v rámci grantového systému. Pohybuje-li se dosud nový cirkus na periferii zájmu, další prezentovaný projekt z periferie přímé pochází a jako takový se prezentuje. KC ZAHRADA je kulturní centrum vědomě vycházející ze sociálních potřeb jevištní zástavby a svébytně umělecky těží z její poetiky. Vedle celé řady workshopů, kurzů, výstav a společenských akcí a iniciativ (www.streetforart.cz) je jeho snahou oživování veřejného prostoru – jak oživení sídliště Jižního města různými uměleckými artefakty, tak snahou o zprostředkování toho všeho veřejnosti. FISH EYE (www.zuviesakis.lt) je sdružení, které od roku 2002 působí v litevské Kleipedě, za podpory různých grantů, ale na výhradně dobrovolnické bázi. Žánrové zaměření je podobné jako u předchozích projektů, tedy prezentace interdisciplinárních podob umění. Stejně tak v prostoru SCHLOSS BRÖLLIN (www.broellin.de), polsko-německý projekt se vedle prezentace umění zabývá i kultivací a rekonstrukcí zámku, to vše už od roku 1991.

Fórum trvající do odpoledních hodin, přineslo přesně to, co zamýšlelo. Setkání, kontakty a prezentaci projektů.

MANSON / DOT504 & TEATR NOVOGO FRONTA / NOD


Představení, které vzniklo ve spolupráci členů DOT504 a Teatr Novogo Fronta mělo premiéru během několika minulých dní ( 22/2 a 23/2), a první repríza byla už součástí programu Malé inventury.

Představení Manson už ve svém názvu odkazuje k životu a činům už téměř legendárního  amerického zločince a jednu z ikon pop kultury Charlese Mansona (Marylin Manson, Axl Rose and Guns n´Roses, The Beach Boys…). Představení má základní narativní rámec, pomyslný počátek a konec příběhu. Pro komplexnější přesah a divácký dojem je lepší, je-li divák alespoň minimálně obeznámen s titulní postavou. (Například. Jedním z nejznámějších činů Charlese Mansona a jeho skupiny je zavraždění těhotné Sharon Tate, manželky filmového režiséra Romana Polanského. Susan Atkinson, členka Mansonovy The Family napsala krví Sharon Tate na dveře domu, ve kterém byla zavražděna „pig“. Přesně k této události jedna scéna odkazuje.)

Performance se odehrává na holé scéně, jedinou scénografií jsou dvě „polokrychle“, dva třístěnné objekty, které jsou variabilní a slouží k vyjádření a dokreslení prostředí. Po formální stránce lze vydělit dva tvůrčí principy, které se mají slévat do výpovědi o titulní postavě Charlese Mansona. Princip popisný a princip abstraktní. Popisně vyjádřené sekvence, jsou více statické a vytvářejí dojem, že se v nich nic neděje. Jižanská atmosféra Kalifornie s paralyzujícím horkem je tak po obsahové i formální stránce kompaktní, nicméně celkový dojem záleží na tom, jak každý divák vnímá proměny klidových a dramatických sekvencí. Mezi ty nejdramatičtější části patří scéna úniku. Ta se odehrává se za pomoci proměny scénografických objektů v rekvizitu. Třístěnná polovina krychle s jedním čtvercovým otvorem ve stěně (jakýmsi oknem) se rozpohybováním a neustálým převracením stane po celé své ploše dráhou neustálého běhu na jednom místě. Tato sekvence, vyžadující přesnou souhru všech účinkujících působí skvěle rytmicky a zároveň je v ní cítit výpověď o marnosti a nemožnosti úniku.

foto: Petr Otta

Charles Manson se prý v roce 2012 chystá podat další žádost o podmínečné vyloučení.

///////////////////////////////////////////////////////////////////////////////////////////////////////////////

25/2/2012

DEN PÁTÝ

SBAL HO / JÍ / TO


…je další součást off programu Malé inventury, která má, podobně jako včerejší prezentace projektů pod hlavičkou Talking heads, realizovat ideu Nové sítě a doslova propojovat, „síťovat“ umělce a promotery.

Sbal ho/jí/to, stojí na koncepci fenoménu speed dating. Tedy. V místnosti je určitý počet očíslovaných stolků se dvěma židlemi. První židle je stále osazena jedním a tím samým člověkem, na druhé židli se přísedící střídá v pravidelných intervalech. Dotyčný se po uplynutí určitého času zvedne a zamíří k vedlejšímu stolku, podobně jako všichni ostatní, v pravidelném kruhu. Záměrem je zapůsobit, prodat se, sbalit ho/jí/to! To jsou obecná fakta.

Konkrétně. Sobota. 11 hodin dopoledne. Café Nona na Nové scéně Národního divadla. Přibližně stejný počet umělců, produkčních z Čech i zahraničí se co 3 minuty znovu a znovu snaží zapůsobit na promotery, kteří hledají nové tváře či projekty.

Nabídka je dostatečně rozmanitá. Je-li nutné vymezit přesnější specifikaci, jedná se o projekty spjaté především s pohybovým a tanečním divadlem, projekty site specific a sociálně motivované projekty.

Pohybové a taneční projekty, ať jednotlivců či skupin, těží ze specifik nonverbálního výrazového projevu, který je především pro svoji jazykovou bezbariérovost internacionální. Z pohybového divadla měli své zastoupení Nanonach, VerTeDance, Andrea Miltner, Jana Vrana, Antonia či čerstvá absolventka Duncan Centra Maia. Představení typu Site Specific reprezentuje například divadlo HoME.

HoME

Howard Lotker

Představení Allstar Refjúdží Company vychází z individualit a zkušeností emigrantů, kteří v České republice žijí nejprve v uprchlických táborech. Experimentální, výtvarné divadlo Anpu navazující na tradici a poetiku kočovných divadel známé jak z Letní Letné, tak z Kampy, představila jeho principálka Bela Schenková. Na dětského diváka je zaměřené i Taneční studio Light, hledající alternativní pedagogické metody – tedy využívající umění jako prostředek výchovy a vzdělávání, především interaktivní formou. Nově připravuje Taneční studio Light i projekty pro seniory, ty jsou momentálně ve fázi zrodu a hledání ideálního tvaru. Inscenaci těžící z rozdílného vnímání tanečníků a nevidomých připravuje Loco:Motion Company. Jan K. Rolnik podobně jako během včerejších Talking Heads reprezentoval Institut světelného designu. Tak trochu stranou divadelního dění stojí Orchestr BERG, který se pod heslem „Usedlá? To rozhodně není!“, snaží bořit předsudky a mýty nechávající moderní vážnou hudbu stranou zájmu.

BERG Orchestra

Eva Kesselová

I přesto, je-li rovnocenným partnerem buď v rámci divadelní inscenace, nebo filmové projekce. Je zajímavé dodat, že hudba k filmovým projekcím vzniká němým filmům přímo na míru

foto: Jarmila Pávková

///////////////////////////////////////////////////////////////////////////////////////////////////////////////

26/2/2012

DEN ŠESTÝ

KRABAT

Představení Krabat (premiéra 7/11/2012, Studio Alta) je určené především dětem a především děti se na něm podílejí. V programu Malé inventury byla tato inscenace zařazena hned dvakrát a to, starosvětsky, na nedělní odpoledne. Lenka Tretiagová zpracovala námět lužickosrbské legendy z 17. a 18., stejný námět a předlohu libereckého rodáka Otfrieda Preusslera použil jako předlohu pro film Čarodějův učeň Karel Zeman.

Podivně znějící jméno Krabat, je jméno titulního hrdiny. Malého kluka, který během svého putování narazí na mlýn uprostřed hvozdů, kterému nevládne mlynář, ale Mistr, čaroděj, který nezaměstnává mlýnské pacholky, ale opuštěné kluky, které učí černým magii. Navíc se to všude kolem hemží podivnými bytostmi, u kterých není tak úplně zřejmé, jestli se jedná o nějaké skřítky, či moučné červy (nápaditě roztomilé kostýmy evokují spíš ty moučné červy… light design, scéna, kostýmy Dragan Stojčevski). Prostředí, kde se tento příběh odvíjí, se nesnaží o pohádkovou/fantasy/magickou vizuální stylisaci, ve své výrazové prostotě a jakési obyčejnosti je tak v postatě kouzelné.

foto: Tereza Tretiagová

Zápletka je jasná. Mistr si podrobuje své Žáky. Ti musejí překročit svůj bludný kruh. Východiskem je tak nadčasový motiv vykoupení prostřednictvím lásky. Právě tento motiv a námět může velice snadno sklouznout ke kýči, ale v Krabatovi je umně vybalancovaný. Především tím, že Krabatův svět je primárně světem dětským ( dětští herci a tanečníci Tanečního studia Light ), jediným dospělým je zde Mistr (Vojta Švejda), ve své civilnosti o mnoho děsivější než by byla jakákoli přehrávaná přetvářka. Právě memento obyčejného zla je mnohem působivější než jakákoli šklebící se maska. Právě jakákoli absence přetvářky a plochost, tolik vlastní mnoha projektům určeným dětem, dává této inscenaci velikost.

Představení vzniklo v režii a pod pedagogickým vedením Lenky Tretiagové, v choreografii Marty Trpišovské, živý hudební doprovod a odbornou spolupráci zaštítili Mamapapa o.s.


OSLAVA 10. NAROZENIN FESTIVALU MALÁ INVENTURA / klub blink


foto: Pavel Hejný

//////////////////////////////////////////////////////////////////////////////////////////////////////////////

27/2/2012

DEN SEDMÝ

SILNÍ

Poslední úterní představení byli Silní Miroslava BambuškaMeetFactory. Hra Angelicy Liddell tematizuje klasické motivy současné euroamerické civilizace: válka, represe, xenofobie, média, kultura…Hra tak nabízí nespočet témat, za nimiž se může divák ohlédnout. I přesto, že se inscenace snaží být totální a ve své totálnosti působit na divákovy smysly, poskytuje mu zároveň svobodnou volbu, čím se nechá oslovit. Co spoluprožije, co nechá plynout. Jestli chce poslouchat, nebo se jen dívat. Ačkoli inscenace působí jako synonymum chaosu, ohromí tím, jak je v ní cítit řád a cit pro detail, jakkoli velikášský.

Pamflet proti současnému trendu života: být silný! Silný globalizovaný jedinec, potlačující slabost a jakýkoli strach, silou uniformity, vystavované na odiv. Slupkou, pod níž doutná strach, zoufalství, neštěstí člověka jako jedince i lidí jako masy.

Inscenace pro pět herců (D. Bouzková, T. Bořil, P. Krušelnický, L. Noha, R. Zach) postrádá klasický narativní rámec, je sledem situací, které s různou intenzitou spíše tematizují zmíněné okolnosti, s nimiž je člověk každodenně konfrontován. Při středeční repríze odešla jedna s divaček s tak teatrálně pohoršeným elánem, že nebylo zcela zřejmé, zda je tato situace součástí inscenace, či autentickou, okamžitou reakcí. (pozn. aut. Divačka nebyla herečka).

Diváckou otázkou pro mě zůstává jakýsi „ideový“ postoj inscenátorů, tím spíš, že se jedná o inscenaci, která princip postoje tematizuje. Jedním z těchto postojů, pro mě zůstává negativní vymezení se k zažitým stereotypům této civilizace. Až do poslední scény, zdá se být celý inscenační tvar jako protestsong vůči tomu, kam naše civilizace dospěla, s herci jako mluvčími.

V posledním momentu však „silní“ předstoupí před diváky, a v potlesku skloní hlavu…?

//////////////////////////////////////////////////////////////////////////////////////////////////////////////

28/2/2012

DEN OSMÝ

xxx         a k t u a l i z u j e m e xxx

workshop kritického čtrnáctideníku A2 pod vedením Mgr. Jany Bohutínské.

Glosa Štěpána Sedláčka

Co váží zrní?

Lépe řečeno co váží vaše touha a touha členů kapely Zrní? Taneční uskupení VerTeDance se v divadle Ponec zaobírá tím, co souvisí s mou občasnou návštěvou trafiky, kdy vždy znovu užasnu kolik existuje časopisů s usměvavými tvářemi vyretušovaných modelek, které trpí zřetelnou podváhou a předimenzováním jistých oblastí, v nichž se čtenářky dočtou jak správně žít. Dámy z VerTeDance se rozhodly s poptávkou po soudobém ideálu ženské krásy zápasit po svém – tancem. A k tomu si přizvaly pány z kapely Zrní, aby jim zahráli a zazpívali. Čtyři tanečnice rozpálí pódium skoro na hodinu. Diváci i roztoužené Zrní rozhodně mají na co koukat. Čekáte-li ovšem kabaret, musím vás zklamat. Spletli jste si adresu.

xxx   xxx   xxx   xxx   xxx   xxx   xxx   xxx   xxx   xxx   xxx   xxx   xxx   xxx   xxx    xxx

Kým jste v civilu a co vás motivuje k tomu být alespoň během workshopu divadelním kritikem?

Štěpán Sedláček: V civilu jsem divák světa, co v údivu sleduje lidi i oblaka s nadějí, že občas zahlédne růžové slůně. Jako kritik zůstávám divákem, ale v laboratoři hry, v mikrosvětě s jasnou intencí, kde jsem svědkem pohlcujícího opakovaného rituálu, o němž chci napsat svou zprávu. Je to právě ta vybičovaná koncentrace kritického údivu a smysl pozorovaného díla, který je třeba vydestilovat a následně kondenzovat do textu, co mě na tom láká.

xxx   xxx   xxx   xxx   xxx   xxx   xxx   xxx   xxx   xxx   xxx   xxx   xxx    xxx   xxx   xxx

Reflexe Heleny Šilhánkové (úryvek)

(…) Prázdná scéna, v její zadní části černá poloprůhledná opona, za ní hudební skupina Zrní. Na scéně čtyři tanečnice, členky souboru VerTeDance. Představení začíná výkřikem. Není to výkřik touhy, spíš zoufalství. Ženy – každá zvlášť, ve dvojicích, všechny spolu – vytvářejí mozaiku obrazů a situací, ve kterých jde vždy o tělo, odhalení, svlékání, nikdy však o úplnou nahotu. Opakují gesta jemná i vulgárněji sexuální, stahují kraťasy i tílka, aby je rychle znovu oblékly, vysvlékají se pod burkou, předvádějí chůzi po přehlídkovém molu, zůstávají před diváky ve spodním prádle. Stále znovu a pokaždé jinak si hrají se svými šaty. Téměř nemluví. Když už se pro to rozhodnou, „vypráví“ o svých oblíbených značkách oblečení nebo o tom, že žena je často brána pouze jako objekt, hračka, stroj. Zdá se ale, že tanečnice nehalí do šatů pouze své tělo, ale každá se za určitou rolí snaží skrýt i svůj pravý charakter, zranitelnou duši. Mužská drsnost, obhroublá svádivost, usilovná snaha o dokonalé  tělo, to vše může sloužit jako obrana před okolním světem. Ač jednu nit příběhu bychom nenašli, v jednotlivých obrazech mozaiky si každá z žen svoji roli hájí. Ve společných scénách, ať již jde o konkrétní minipříběhy nebo abstraktnější situace, se často opakují naznačovaná pohlazení a objetí. Pády jsou opravdové. Dalším výrazným prvkem jsou ruce zvednuté v gestu, kterým jakoby aktérky říkaly „vzdávám se“, nebo také „já ne, já to nebyla“. Představení končí výkřikem. Není to výkřik touhy. (…)

xxx   xxx   xxx   xxx    xxx   xxx   xxx   xxx   xxx   xxx   xxx   xxx   xxx   xxx   xxx   xxx

Kým jste v civilu a co vás motivuje k tomu být alespoň během workshopu divadelním kritikem?

Helena Šilhánková: V civilu učím angličtinu na gymnáziu a překládám vzdělávacím projekty. Ve škole mám v součanosti i volitelný seminář zaměřený na dramatickou tvorbu a divadlo, proto jsem se také na workshop přihlásila – chtěla jsem se ve svém přemýšlení o divadle posunout o kus dál, získat inspiraci. A dobře jsem udělala, předčil má očekávání!

/////////////////////////////////////////////////////////////////////////////////////////////////////////////

29/2/2012

DEN DEVÁTÝ

WASTED LAND

Opera? Činohra? Balet?

Tak od každého něco a vlastně i trochu navíc. Litevské představení ve studiu Alta-Hala 30 uvedla Nová síť v rámci mezinárodního projektu DNA (development of new art). Inscenace choreografky A. Šeiko vychází z knihy francouzského filosofa Jeana Baudrillarda Simulacra and Simulation a mexického filmu Rodrigueze Pla Inner Desert (2008).

Prázdný prostor vyplňují tři projekční plochy, na něž dopadá zacyklený odraz detailů sídlištní zástavby (horizontální a vertikální obraz panelového domu s rytmicky se rozsvěcujícími a zhasínajícími okny, ve smyčce 180 stupňů snímaná potagovaná nízká stavba). Tuto anonymní sídlištní pustinu obývají čtyři identické postavy, v nichž lze, především podle osob a obsazení tušit čtyři soudobé filosofy Michel Foucault (Mantas Černackas), Jean-Paul Sartre (Petras Lisauskas), Claude Levi-Strauss (Darius Berulis), Jean Baudrillard (Jonas Sakalauskas).

Inscenace i operní party jsou členěny do devíti částí včetně předehry a závěru. Nejrozsáhlejší part patří, přirozeně, postavě Jeana Baudrillarda, v podání skladatele a autora libreta Jonase Sakalauskas. Sóla střídají sborové pasáže. Hudbu tvoří mix všech možnýchforem, stylů a ruchů. Od elektronické experimentální a ambientní hudby, přes rituální rytmy až po šumy každodenního života. Libreto, hudba, a vizuální dojem projekcí doplňuje tanec. Pohyb těžící především z důkladných, pomalých a táhlých pohybů a z účinnosti vizuality poloodhalených mužských těl vytváří syntetický dojem celého tvaru, ve stejném stylu a účinnosti kombinující audiovizuální složky inscenace.

foto: Dmitrijus Matvejevas

Úryvky z libreta:

II. Jean:

Toto je skutečnost, nikoli ta mapa,

Jejíž pozůstatky tu a tam zbývají,

V pouštích, které už nepatří Říši, ale nám.

Poušť samotné reality.

Jean-Paul: Člověk je odsouzen ke svobodě, protože jakmile je vhozen do světa, odpovídá za všechny své činy.

Nevíme co chceme, a přesto odpovídáme za to, čím jsme-tak to je.

III. Jean:

Už to není otázka napodobování,

Téměř zdvojení a dokonce ani parodie.

Je to otázka náhrady reality jejími znaky,

Tedy proces zastrašení všech skutečných procesů

Prostřednictvím funkčního dvojníka, programového, nestabilního,

Dokonale deskriptivního stroje,

Který vykazuje všechny znaky reality a zkratuje všechny hříčky svého osudu.

autor: Jonas Sakalauskas, překlad: Malá inventura

SIMPLICITY

Performance Simplicity byla, jako Wasted Land, uvedena v rámci Malé Inventury díky projektu DNA (development od new art). Choreograf a videoartista Walter Bickmann ji připravil pro berlínské kulturní centrum specializující se na pohybové umění DOCK 11.

Ač i Wasted Land, uvedená o dvě hodiny dříve a proto, je ten dojem ještě patrnější;  pracuje s podobným tvarem syntetického audiovizuálního tvaru, je dojem celistvosti u Simplicity ještě úplnější. Bylo-li možné u Wasted Land říci, potažmo napsat, že se inscenace sestává z pohybu, hudby, projekce…je Simplicity plně homogenním tvarem, který pohyb, hudba a film z podstaty tvoří. Tvar, který před sebou divák vidí, tak není výsledným tvarem samostatných uměleckých metod, ale tvarem, který se vyjadřuje skrze jakousi trojjedinečnost – zvukem, a dvojím typem vizuality – fyzické a filmové. To co se odehrává na scéně, je tak trojí podobou téhož.

Dvě postavy na jevišti, jakýsi archetypální On (W. Bickmann ) a Ona (L.Klement) v kostýmu každodenní uniformity, tak vytváří symbolické podoby vztahu žen a mužů, jak vzájemně mezi sebou, tak sami k sobě. Ty samé dvě postavy se v trochu jiné podobě odráží v rámci tří vedle sebe koncipovaných vertikálních projekcí, které v rámci vlastních pravidel (vytváření významu na základě kombinace promítaného obrazu na tři vedle sebe umístěná plátna – výsledný obraz a jeho význam je tak možné vnímat v rámci jedné, dvou, či celkových tří projekcí ).

foto: Walter Bickmann

Nijak originální námět, kontrast mezi složitostí každodenního života a vlastním uspokojením, tak onou trojjedinou formou posouvá za klasicky definované umělecké žánry a vytváří tak další svébytnou podobu „nového divadla“.